Počátky odborů v českých zemích
Jako všude v Evropě mohly odborové organizace i v českých zemích navazovat na tradice podpůrných či vzdělávacích spolků a různá vystoupení, usilující o zvýšení mezd. Nejvýznamnější instituce, poskytující určité sociální zajištění, představovaly především hornické bratrské pokladny.
Roku 1862 vznikla nejstarší organizace českých typografů – Typografia, která se však zabývala výhradně podpůrnou činností, a roku 1865 Typografická beseda, která se již hlásila k úkolům odborového rázu. Dělnictvo pražských strojnických továren se také snažilo založit podobnou organizaci, jejich Ústřední pokladna dělníků strojnických, zřízená roku 1864, však zůstala pod kontrolou zaměstnavatelů.
I když nový spolkový zákon z 15. listopadu 1867 povoloval zakládání spolků v rozsáhlé míře, podle existující legislativy byly organizování stávek ilegální a organizátoři měli být potrestáni přísným vězením v délce osmi dnů až tří měsíců. (Sama účast na stávce, pokud vybuchla spontánně, resp. se nepodařilo vypátrat, kdo ji připravil, trestná nebyla, avšak zase shromáždění, které se usneslo na zastavení práce, aniž k němu pak skutečně došlo, překročilo zákon.) Za těchto okolností se svoboda vytvářet koalice stala základním požadavkem všeho dělnictva. Tento požadavek byl zároveň přijatelný i téměř pro všechny liberály. Po delším jednání byl 7. dubna 1870 vyhlášen koaliční zákon. Vlastně až od tohoto data se mohly odborové organizace budovat jako legální, a tak se 7. duben 1870 někdy dokonce považuje za den zrodu odborového hnutí v habsburské monarchii.
V 70. a 80. letech 19. století vznikalo mnoho odborových spolků, ty však neměly dlouhého trvání. Trvalejší odborové organizace se dařilo zakládat až po zkonsolidování sociální demokracie; odborové a sociálně demokratické hnutí šlo ruku v ruce.[1]
České odborové spolky se také organizovaly v jednotné Říšské odborové komisi, úzce spojené s celorakouskou sociální demokracií. Spolupráce českých a německých odborářů na místní úrovni byla dobrá, mezi českými a rakouským ústředím však docházelo k různým kompetenčním sporům. Proto se čeští odboráři rozhodli založit vlastní ústřednu.
Odborové sdružení českoslovanské
Odborové sdružení českoslovanské (po vzniku ČSR československé) vzniklo oficiálně 31. ledna 1897 na svém I. sjezdu, konaném v karlínském hostinci U dvou hroznů v Palackého (dnes Křižíkově) ulici. Rozhodující podnět k ustavení této největší, sociálně demokraticky orientované odborové ústředny dali již o rok dříve kováci, nespokojení s postavením, jaké zaujímali čeští odboráři v rámci celorakouských odborů.
Do nové centrály se začaly sdružovat odborové spolky převážně z Čech, zatímco odborové organizace z Moravy a Slezska zůstaly věrné Vídni. Po počátečních sporech došlo mezi celorakouskou a českou odborovou centrálou k určitému kompromisu. Zesílení OSČ na počátku 20. století vedlo opět k dalším roztržkám, které byly řešeny II. internacionálou v prospěch jednoty odborového hnutí pod záštitou celorakouské Říšské odborové komise. Nástup OSČ však nebylo možno zastavit. Prosadilo se jak proti vídeňské odborové komisi, tak proti odborovým organizacím křesťansko sociálního a národně sociálního dělnictva.
Protestní akce odborově i neodborově organizovaného dělnictva přispěly k vítězství československého odboje proti Rakousko - uherské monarchii. Převrat 28. října 1918 přinesl pro OSČ nové úkoly při budování státu. OSČ novou republiku jednoznačně podporovalo, stavělo se proti sociálnímu i národnostnímu extremismu, ze všech sil se ovšem také snažilo udržet sociální postavení zaměstnanců na přijatelné úrovni. OSČ se např. významně podílelo na všech zákonodárných iniciativách v oblasti sociální politiky, jemu můžeme např. do značné míry vděčit právě za uzákonění osmihodinové pracovní doby.
OSČ velice zeslabil vznik KSČ a Rudých odborů na počátku 20. let. Tento nápor však v zásadě zvládlo - v roce 1930 naopak přešla po konfliktu s Gottwaldovým vedením většina členstva Rudých odborů zpět do OSČ. Historicky významnější byl snad ještě jiný úspěch, dosažený na složitém poli národnostní otázky. OSČ se v roce 1926 podařilo najít společnou řeč s německými sociálně demokratickými dělníky, žijícími v ČSR, a uzavřít s jejich odborovou centrálou dohodu o koordinaci postupu a společném vedení. Suverénní postavení sociálně demokratických odborů nemohlo nic ohrozit - v roce 1937 sdružovala tato spojená organizace 748 712 zaměstnanců (dělníků a úředníků), což představovalo 31,4% z celkového počtu 2 387 090 odborově organizovaných zaměstnanců. Na OSČ přitom připadalo 542 238 (= 31,4% z celkového počtu 1 750 625 odborově organizovaných zaměstnanců české a slovenské národnosti), na Zentralgewerkschaftskommission des Deutschen Gewerkschaftsbundes in der ČSR 206 474 (= 35,8% z celkového počtu 576 507 německých odborově organizovaných zaměstnanců).[2]
V době ohrožení československého státu se OSČ a její svazy (zejména Jednotný svaz soukromých zaměstnanců - JSSZ) plně stavělo na rozhodný odpor proti Henleinovi a Hitlerovi, na záchranu míru a demokracie. Jeho představitelé (např. Rudolf Tayerle, Robert Klein za JSSZ, Antonín Hampl za kováky apod.) neopomněli zdůrazňovat, že to jsou především široké vrstvy zaměstnanecké, které budou bránit republiku, a že proto musí státu záležet na tom, aby jejich odhodlání nebylo podlamováno akcemi, které by zhoršovaly jejich hospodářské a politické postavení. OSČ bylo natolik vázáno na charakter Československé republiky, kterou pomáhalo budovat a upevňovat, že její konec předznamenal i zánik této mohutné organizace. Za svou angažovanost doplatili hlavní představitelé OSČ životem - Rudolf Tayerle zemřel 10. března 1942 v Mauthausenu, Robert Klein 25. července 1941 v Buchenwaldu, Antonín Hampl 17. května 1942 v berlínském vězení Moabit.
Odborové organizace navazující na OSČ
Likvidace první republiky v září 1938 zasáhla osudově i odborové hnutí a nadlouho ukončila období odborové plurality. Jednání o vytvoření jednotné odborové organizace během II. (pomnichovské) republiky byla dlouho bezvýsledná. Skončila až po německé okupaci 15. března 1939 vytvořením dvou nových organizací ‑ Národní odborové ústředny zaměstnanecké (NOÚZ) a mnohem menší Ústředí veřejných zaměstnanců (ÚVZ), které postupně soustředily všechny odborové spolky, svazy i ústředny v domnění, že taková koncentrace sil je v zájmu národa. Nacističtí okupanti usilovali o to, aby se NOÚZ podílela na kontrole dělnictva a stimulovala jeho pracovní úsilí. Na druhé straně se NOÚZ zapojila do protiněmeckého odboje.
Těsně před koncem války se v NOÚZ zformovala Ústřední rada odborů (ÚRO), která 6. května 1945 obdržela od České národní rady pověření k převzetí všech odborových organizací a spolků v českých zemích. Skutečnost, že ÚRO je právním nástupcem dosavadních odborových organizací, byla právně vyjádřena výnosem Ministerstva vnitra č. IV - 3111 - 19/5 - 45 ze dne 19. května 1945. V zákonu č.144/1946 Sb. z 16. května 1946 o jednotné odborové organizaci se pro odbory používá již obvyklý název Revoluční odborové hnutí (ROH) - ÚRO je přitom považováno za jeho právního předchůdce. Podle tohoto zákona přechází veškerý majetek předchozích odborových organizací na ROH.
Velké pravomoci, které ROH získalo, i značný neformální vliv v masách pracujících, zajistilo vedení ROH velkou moc, kterou ‑ ač šlo o formálně nadstranickou organizaci ‑ využívalo v prospěch KSČ. Významně se podílelo i na převzetí moci komunisty v únoru 1948. Od té doby plnilo ROH všechny své úkoly jen z vůle KSČ a podle jejích pokynů. Z područí strany se vymanilo jen v letech 1968‑69, kdy se zapojilo do obrodného procesu a začalo hledat nejen nové metody práce, nýbrž i svou novou identitu a důvěru členské základny. Průvodním jevem tohoto procesu bylo vytváření mnoha nových svazů. Noví lidé, kteří stanuli v čele těchto svazů a dalších orgánů, se snažili nezklamat ty, kteří je do jejich funkcí vyslali. Díky nim vzdorovaly odbory nejdéle ze všech politických sil postupující normalizaci.
Nespokojenost občanů a zároveň obyčejných členů ROH s režimem se projevila nejzřetelněji v listopadu 1989. Proti brutálnímu zákroku policie vůči demonstrantům začaly protestovat i podnikové výbory ROH. Konec režimu, který ztratil všechny opory, znamenala generální stávka. Výbory, které ji připravily, vytvořily zárodky nového, autentického odborového hnutí.
Mimořádný všeodborový - všesvazový sjezd, konaný ve dnech 2. - 3. března 1990, rozhodl o ukončení existence ROH a předání pravomocí i majetku nástupnickým organizacím. Nově konstituované svazy vytvořily na celostátní úrovni Čs. konfederaci odborových svazů a v rámci českých zemí Českomoravskou komoru odborových svazů, která se po vzniku samostatné České republiky stala vrcholným představitelem českého odborového hnutí.
